Jak se učím žít aneb další rok u konce

Právě v tuhle chvíli, když vychází tenhle článek, jsem na cestě do nejmenovaného místa, kde strávím příštích pár dnů a poté se přesouvám zase dál. Určitě si dokážete představit, jak je to super po dlouhé době vyrazit ven s kamarády a jenom si užívat. Bohužel mě čekalo přednastavování článků, naneštěstí zrovna ve chvíli, kdy jsem kvůli plánování a balení neměla čas ani moc číst, proto jsem si řekla, proč nevydat povídací článek? A tak hurá do toho.

Není to taková z nouze ctnost, po pravdě jsem chtěla napsat stejnak něco takového, takže ne, nekašlu na to a neplním prázdno jen vypovídáním se.

IMG_20161209_102905

Jak jsem již říkala, právě vyrážím na malé „dobrodružství“. Je to již podruhé s těmi samými přáteli, jako minulý rok. Už se těším několik měsíců dopředu na tuhle chvíli! Především vzhledem k tomu, že mám vcelku nudný život, mé životy v knihách jsou tedy mnohem zajímavější, tohle je taková největší akce za celý rok. Pokud nepočítám náhody, které se občas stanou a pak je na to vzpomínka do konce života. Jakmile však přijedu, druhý den opět odjíždím na měsíc. Naštěstí na pláži se dobře čte, na což se nejvíce těším, a na psaní článků tam mám spoustu času.

Vždy o prázdninách přemýšlím nad tím, co jsem zvládla za poslední rok. Nevím, proč jako většinu, mě tohle nepostihne na Nový rok. Asi to bude tím, že jsem ještě školou povinná a tak je pro mě daleko výraznější školní rok. Každopádně si myslím, že ačkoliv jsem stále malé nekomunikativní stvoření, zvládla jsem to dobře. A to je co říct, když se pochválím! Začala jsem více číst, méně sledovat youtube, více kreslím a maluji, omezila jsem mobil. A dokonce jsem obnovila blog a tím překonala velkou blogerskou krizi. Očekávám další, haha.

„Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli.“ – Lord Henry Wotton

Začala jsem si více všímat maličkostí a přemýšlet o každém okamžiku. Vážit si každé chvíle. Trvalo to dlouho, ale smířila jsem se se vším, co mě štvalo a nešlo změnit. Byl to úspěšný rok, no ne? Našla jsem si svou pozici a šplhám po žebříku nahoru. Přestože každý máme svoje špatné dny a někdy jich je víc než dost.

IMG_20161210_161212

Překvapilo mne, kolik jsem za ten rok nastřádala fotek západů slunce a věřím, že to bude pokračovat. Možná jsem jeden z mála, ale pohled na oblohu, ať je ráno, odpoledne, či noc, mě uklidní. A tak někdy koukám jen na fotky a vzpomínám na dny, kdy byly pořízené. Přes to, že zde není vyobrazeno nic jiného, než paprsky slunce se pomalu schovávající za horizont.

Vážit si maličkostí a všímat si jich, je pro mě v tuhle dobu vše, co jsem kdy od sebe chtěla. Můžu říct, že i když mi stále něco chybí, mám nepřetržitě potřebu jít dál, neboť nejsem sto procentně spokojená, je mi dobře. Je mi dobře při pomyšlení na to, co jsem opět zvládla za ten krátký rok.

Děkuji všem, co to dočetli až sem. Vím, že tohle není typ článku, co každému sedí. Já se teď vrhám na čtení, ať nejsem pozadu, a také mi přišla Tíha vesmíru, u které moc děkuji Aničce za doporučení. První nepřednastavené články budou vycházet až v srpnu, tak se zatím mějte a uvidíme se za dva týdny.

Reklamy

2 thoughts on “Jak se učím žít aneb další rok u konce

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s