Tíha vesmíru

Můj telefon zažil už spoustu špatných pádů a kdybych neměla nalepené tvrzené sklo, párkrát bych i nechala opravovat displej. Nevím, čím to je, starám se o něj dobře, vždy mi však vyklouzne z ruky a je to. Přesto však stále pracuje tak jak má a nemám s ním žádný problém, za což mu děkuji. Svou chybou jsem však začala přesouvat aplikace na SD kartu, kterou jsem tam zrovna neměla. Všechny aplikace mi zmizely a přesto se stále tvářily, že tam jsou, nešly ani odinstalovat. Obnovila jsem tovární data a pak si to uvědomila – všechny poznámky o knihách pro recenze si píšu do poznámek. A tak, milá Tího vesmíru, tebe píšu z hlavy a doufám, že tě to nijak neurazí.

Dlouho jsem nad touto knihou přemýšlela, až mne přemluvila všechna chvála od Aničky. Pozitivní recenze jsem samozřejmě viděla všude, ale ona je takový můj guru a na její rady dám. Ze začátku jsem však měla obavy. Přestože mám žánr Young Adult ráda, děsilo mne klišé a jak někteří psali, že kniha je příliš podobná Eleanor & Park. Ani jedno se však nestalo.

IMG_20170803_172535

V příběhu se vžijeme do rolí dvou středoškoláků.
Libby se stala nejtlustší teenagerkou Ameriky poté, co ji zemřela maminka, nakonec musí být vysekána ze svého vlastního domu. Po době, kdy na sobě tvrdě dřela, držela diety a snažila se být opět normální, rozhodne se, že je čas zažít středoškolský život, o kterém slyšela leda z televize. A tak s úctyhodnou váhou nastupuje na Van Burenovu střední.
Jack je na škole oblíbený a také má nejkrásnější holku na škole. Frajírek, na kterého si málokdo dovolí. Nikdo však netuší, co se za tím vším skrývá. Trpí nemocí zvanou prosopagnosie, kvůli které nedokáže rozeznávat tváře. A tak se jen tváří šťastně, baví se s každým a přikyvuje.
Oba žijí jiný život, ale stačí jen chvilka a budou společně čelit tíze vesmíru.

Když tu tak sedím a koukám na obálku, opět nemám slov. Přijde mi tak skvěle zvolená, přesně pasuje k příběhu. Je klidná, decentní a tak nádherná. Není toho moc, ani málo, tak akorát. Skvrny krásně znázorňují Libby, jak ji vidí Jack. Občas si připadám úchylná na obálky. Každou pochválím a každá mne okouzlí. Proč? Asi všichni pochopili, že i četba pro mládež nemusí být jen přeumělkovaná a pubertální.

„Protože je lepší být lovec než kořist. I když nakonec lovíte sami sebe.“

Začala jsem číst zhruba před týdnem ve vlaku, bohužel jsem se však dostala jen na třicátou stranu. Když jsem však předevčírem začala znovu, dostala jsem se na nějakou sto padesátou. A musím říct, to byl fofr! Kniha se čte sama a nemohla jsem přestat. Ne, že by mě příběh držel tak jako ostatní knihy, že cítíte její drápy a hrdě vás obepíná. Tohle bylo příjemné objetí. Lehké a nesnadno rozpoznatelné, ale neoddálíte se. Jen je to tak moc příjemné.

Snažila jsem se číst alespoň tři dny, ty zatraceně krátké tři dny! Nevyšlo to, ale díky mému snažení jsem to natáhla alespoň na dva. Určitě si dovedete představit, jak kruté je nalistovat poslední stranu a zjistit, že jste vlastně u konce.

Nejdříve mi trvalo, než jsem si zvykla na kapitoly. Střídá se pohled Libby a Jacka. Po několika desítkách stránek jsem si však na celý formát zvykla a byla jsem za oba pohledy ráda. Vyhovovalo mi, jak byly kapitoly krátké, díky nim to šlo ještě snadněji a obecně mám radši více krátkých, než méně dlouhých.

IMG_20170803_175603

Celý děj byl pěkně stupňovaný a měl logický spád. Situace byly dobře vymyšlené a je vidět, že si autorka toho hodně zjistila o nemoci a mohla do knih vložit i své skutečné zkušenosti. Bohužel pro mě to bylo moc stručné a rychlé. Možná, že by byla kniha už přespříliš tlustá a obsáhlá, ale občas bych uvítala lepší popis.

Pokud bych se chtěla ještě jednou vyjádřit k postavám, můžu říct, že mi po dlouhé době byly obě hlavní postavy sympatické. Je to chvíle, co se mi to stalo naposled a na každé mi vždy něco vadí. Možná, že jsem právě poznala své spřízněné duše, teď je jen najít i v životě, ne jen na stránkách.

„Nejsem hnusnej, ale něco hnusnýho se právě teď chystám udělat. A ty mě za to budeš nenávidět, a pár dalších taky, jenže já to stejně udělám, abych tě ochránil, a sám sebe zrovna tak.“

Celkově nemám více co vytknout. Knihu jsem si zamilovala a nemůžu ji pustit z hlavy. Kéž bych mohla zapomenout a číst ji znovu a znovu a znovu. Klidně desetkrát i dvacetkrát. S celým příběhem jsem se tak sžila a nechci ho opouštět. Říkám to poslední dobou u skoro každé knihy, skoro každou chválím, ale pravdou je, že nebudu hodnotit nedočtenou knihu, která mi nesedla a těch je taky více než dost. Například teď čtu Krásnou katastrofu, kterou stále nevím jestli dočíst nebo ne, neboť i přes její vysoké hodnocení u mě má maximálně na jednu hvězdičku.

Hodnocení: 8,5/10

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s