Pes Baskervillský | Příběhy Sherlocka Holmese

Každý máme někdy blok. Ať už blogerský, který ze srdce nenávidím, nebo například i čtecí, jenž je u mne hned na druhém místě z těch nejnenáviděnějších. Právě jsem procházela tím druhým, když jsem hrábla po téhle úžasné knize a je mi tak líto, že to musela odnést.

Miluji dny, kdy se vrhnu na klasiku, ke které mám v poslední době vřelý vztah. Zasadila jsem semínko a nyní mi vykvétá, vztah k ní velmi opatrně a šetrně pěstuji. Tentokrát se na scéně objevuje Pes Baskervillský od sira Arthura Conana Doylea. Aneb další příběh s Sherlockem Holmesem.

Je to můj první. Nezačala jsem Studií v šarlatové, přeskočila jsem všechny ostatní a vrhla se na tuto. Byla to čistě spontánní akce. Viděla jsem ji, vzala, zaplatila. Ty chvilky, kdy ji vidíte a musíte ji mít, převalíte ji jednou v ruce a míříte k pokladně. Jednak kvůli obálce, kterou zbožňuji a nemůžu se jí nabažit. Také tvrdými deskami, které držím v rukou daleko radši. Jako poslední je má posedlost Sherlockem Holmesem, především seriálem s B. Cumberbatchem.

Občas si říkám, proč vlastně recenzovat klasické knihy, jsou tak známé, protože jsou dobré. Pak se ale začtu a řeknu si, že tím třeba za prvé někoho přemluvím, aby se začetl také, a za druhé, já sama si u klasik nejdříve hledám recenze. Zda mi bude sedět styl psaní, zda o ní psal někdo se stejným vkusem jako jsem já a jak se mu četla.

Nejraději bych se ještě minimálně desetkrát omluvila knize, že se mnou musela projít mou čtecí krizí. Nemohla jsem se začíst a přímo jsem se mučila, jen abych to přešla. Není to její chyba, ale jak jinak se toho zbavit, než si dát pauzu a prostě číst dál, ať chci nebo ne. Jinak mi to nejde a tak to prostě odnesla. Přesto jsem unešena.

„Skutečně špatný je ten muž, který nemá ženu, jež by ho oplakávala.“

Jakmile jsem se do toho dostala, tady až okolo sto třicáté strany, četla jsem na jeden nádech. Nemohla jsem přestat a jen jsem chtěla vědět, jak to vlastně dopadlo. Od začátku jsem si kladla otázky ohledně spojitosti se seriálem, který je přizpůsobený do naší doby. Epizodu jsem si ale už ani tolik nepamatovala.

Nejdříve jsem si musela zvyknout na způsob psaní. Ani nevím, co mi překáželo, abych k němu prostoupila. Je to vcelku jednoduché, srozumitelné a nijak obsáhlé. Čekala jsem to daleko více tragické – archaismy a složité věty. Nic takového se nekonalo a jsem za to jen ráda. Později jsem se dozvěděla, že se jedná o upravený překlad z roku 1925. Text byl jazykově i stylisticky upraven, takže kdo si netroufá na starší verzi, kam nejspíš patřím i já, ale jednou bych se na ni ráda vrhla, bude tohle vydání pro něj tou správnou volbou.

Děj se četl rychle a plynule. Jak je zvykem, hned jsme uvedeni do případu a během pár stran již záhady řešíme. Ze začátku mne scény s Sherlockem bavily více a přistihla jsem se lehce zklamaná, že většinu času budu trávit jen s Watsonem. Krátce na to mé pocity zmizely. Zamilovala jsem se do Watsonových promluv!

„Rachot našich kol zmíral, když jsme se rozjeli po koberci tlejícího listí. „Smutné dary,“ – mínil jsem já, – dar, jež příroda házela před vůz vracejícího se dědice Baskervillů.“

Těžko se mi kniha soudí, těžko. Prošla se mnou celý můj blok, oprostila mne od něj a díky tomu ji musím hodnotit velmi kladně. Ne každá kniha vás toho zbaví a tahle to dokázala. Byl to boj, zbýval jen krůček, abych to vzdala a knihu odložila. Náhle však přišlo něco.
Přesto je to pro mne zvláštní, protože jsem si nedokázala užívat všechny její přednosti a teď ji recenzuji.

Snad jsem toho i mnoho přehlédla, ale stačím být učarována jen z toho, co má mysl postřehla. Někdy jsem chtěla přeskočit řádky, neboť mne nudilo nekonečné popisování krajiny močálu, ale jak jinak nabudit tu pochmurnou atmosféru, ve které se celý děj odehrává? Nakonec jsem tomu přišla i na chuť a říkám si, že se jedná o opravdu nádherný zážitek.

Hodnocení: 9/10